Jde o to, že v České republice je dlouhodobě zdaněn převod (nákup a prodej) nemovitostí. Zatímco dříve šlo o tzv. daň z převodu nemovitosti, kterou byl povinen odvádět subjekt, který nemovitost prodával, od roku 2013 se tato právní úprava nazývá daň z nabytí nemovitých věcí a – na rozdíl od předchozího stavu – je jejím plátcem kupující předmětné nemovitosti. Aktuální výše této daně činí 4% z kupní ceny konkrétní nemovitosti.
Tento princip a mechanismus je špatný a odsouzeníhodný jako takový, bez ohledu na to, který subjekt má aktuálně v tomto vztahu daňovou povinnost. V každém případě jde o dvojí zdanění v téže věci – prodej nemovitosti podléhá dani z příjmu, nabyvatel si naopak nemovitost pořizuje ze zdaněných peněz – a navíc jakýkoli majitel nemovitosti z ní platí každoročně další speciální majetkovou daň – daň z nemovitosti.
Kromě důležitých principiálních faktor je největším negativem této daně skutečnost, že její zavedení do právního řádu vedlo – mezi jinými příčinami – ke značnému zvýšení cen nemovitostí a k tomu, že pro statisíce, zejména mladých lidí a rodin, je pořízení si vlastní nemovitosti naprosto nedostupnou záležitostí. Což má samozřejmě i negativní vliv na vývoj porodnosti, na ochotu a připravenost mladých lidí mít děti, neřkuli ve větším počtu.
Rigidní trh s nemovitostmi, razantní zpřísnění podmínek pro poskytování hypotečních úvěrů, naprostý nedostatek cenově přijatelných bytů a domů, skokový růst nájemného a další důvody činí vlastnické bydlení v České republice nedostupným statkem už i pro občany ve střední příjmové kategorii. Přitom možnost pořídit si a užívat – bez astronomického zadlužení – byt či dům, je jedním ze základních předpokladů šťastného a spokojeného rodinného života – a v prvé řadě je také nutným předpokladem pro samotné založení rodiny. V současnosti je na tomto poli – i kvůli naprosto nepřijatelnému přístupu státu – situace více než tristní.